Vrchol, nevrchol ...

29.10.2015

 Vrchol, nevrchol ...

Doufal jsem, že z Manaslu už článek s podobným názvem nebudu muset psát, nicméně po 4 letech je to tady bohužel znovu. Tehdy jsme však oproti letošní situaci řešili jen malichernosti – podívat se můžete zde (http://www.manaslu.cz/denik/vrchol-nevrchol.html), i když je to úplně jiný příběh. Na druhou stranu i tehdy v C4 umřel člověk.

Vzhledem k obrovské četnosti vašich dotazů tu popíšeme letošní situaci podrobněji, než jak se to mohlo podařit přes smsky ze saťáku - viz zde. http://honzatrava.cz/news/index/detail/id/63

Ono to všechno bylo, je a asi i bude trochu složitější. Pojďme se tedy pověnovat bolestivým vzpomínkám na poslední výškový kemp C4 na Manáslu ve výšce cca 7400 m.

Dle všech dostupných předpovědí počasí skýtá pátek 2. 10. poslední možnost pustit se do vrcholového pokusu, a to ještě jen za předpokladu, že se ohlašovaný vichr přižene až během dne. Takže trochu spěcháme, neboť nás tlačí. Odpočinek v BC zkrátíme na 2 dny.  Zaklimatizovaní jsme parádně a tudíž s Miri postupujeme z BC (4800 m) rovnou do C2 (6400 m) a z C2 rovnou do C4 (7400 m). Mirča je v C4 od cca 17h, já se zase „poflakuji“,  jak je mým dobrým zvykem, a docházím se začínající tmou po 18h. Jen shazuji batoh a zjišťuji, co se děje. Nahoře jsou již Miri, kluci, kteří dorazili z C3 – Pavel, Lukáš a Mára s Tomášem, dál dva stany Němců (vedoucí expedice se šerpou a jeho 2 klienti) a bohužel také Rakušan s Francouzem, kteří někdy před naším příchodem sestoupili z vrcholu a teď jim chybí síly na cokoliv. Úplně nezkušení určitě nebudou, jeden z nich má za sebou již 4 osmy, jakým stylem však netuším. Mají jasné příznaky výškové nemoci v hodně těžké podobě – edém mozku. Už kolem nich všichni (tedy Češi) „skáčou“  a snaží se je, i pomocí injekcí, nějak „dostat na nohy“  – Mára se mnou konzultuje, co jim píchnout, ostatní se snaží vzburcovat na pomoc i německé účastníky pobytového zájezdu v C4. Sháníme se po kyslíku, prosíme, aby pomohli s komunikací v němčině, protože ti dva už angličtinu nepobírají, marně. Pokoušíme se zjistit, zda patří k nim – prý ne, prý jsou od Seven Summits, ale jdou sami a bez kyslíku dozvídáme se přes plachtu stanu, na níž se ani neotevře zip.

Oba se po chvíli a injekcích lehce vzpamatovávají a na naši (pamatuji si jasně, že jsem jim to důsledně doporučoval) radu, se pokoušejí o sestup. Bohužel, nikdo z nás teď večer již nemá šanci jim aktivně pomoci a sestoupit s nimi. Máme toho sami dost a asi by to ohrozilo nejen je, ale i nás. Doufáme, že klesající nadmořská výška jim pomůže se rychle zmátořit. Další, co by jistě hodně pomohlo je kyslíková bomba, ale tu tam nahoře nikdo nemá – aspoň jsme si to mysleli. Druhý den se bohužel ukázalo, že tam byly dokonce dvě, v německých stanech. Ale prý určeny pro německé klienty a pouze k záchranným účelům.

Zhruba po hodině volá Pavel, že ti dva leží před stanem – je kolem 20h – zkusili sestup, ale vrátili se v ještě horším stavu – je to tak vážné, že jim musíme pomáhat sundat batohy, mačky, a dostat je zpět do jejich stanu, spacáků a zkusit je nějak udržet při životě. Nevypadá to vůbec dobře a komunikace s Němcema slušně řešeno opět vázne.

Všechno se to děje při teplotách kolem minus 20 a rychle zesilujícím větru. Okamžitě přes Fandu, který zůstal dole v BC a má tam druhý satelitní telefon, kontaktuji Seven Summits (jejich agentura), že tu mají dva klienty v hodně špatném stavu, aby nám s nimi pomohli. Ideálně, kdyby mohl ještě v noci přijít nějaký šerpa s kyslíkem. To by asi zachránilo život oběma.

V cca 21,30 zalézáme zpět do stanu a je nám s Miri jasné, že nás druhý den čekají úplně jiné starosti, než pokus o vrchol. Bude třeba pomoct a pokud ne, tak nemáme chuť procházet kolem 2 těl a pak se radovat z vrcholu.

V 1h v noci odchází k vrcholu vedoucí Němců se svým šerpou. Nad ránem udělá marný pokus Mára (brzo se vrací), kterého, chudáka, před tím prosím o zjištění situace (když už je vylezlý venku). Bohužel nám přichází říct, že už se budeme starat jen o jednoho živého.    

Rozhodujeme se  počkat na světlo a pak dle stavu postiženého vymyslet nějaký transport dolů a zjistit zda je na cestě i nějaká pomoc ze spodu.  To ještě nevíme, že kyslíku je nakonec dost i v C4. V táboře je teď 7 lidí – Miri, já, Pavel, Lukáš a Mára a 2 Němci-klienti. Na transport by to mělo stačit, jsme všichni relativně neunavení, neboť jsme nešlapali na vrchol. I když je otázka, zda je horší únava fyzická či psychická. Nejvíc to asi bylo vidět při sestupu na Lukášovi, který byl úplně KO i bez vrcholu – prostě se to v hlavě začne mlít - co jsme mohli udělat víc, co jinak - a nohy přestanou šlapat.

 

Další přímý telefonický kontakt se Seven S. přichází hned ráno – v cca 7h, kdy Miri mluví přes saťák přímo s vedoucím na Manaslu 2015. Až teď nejspíše pochopil vážnost situace. Miri ho opět důrazně upozornila, že tady mají už jen 1 klienta a to v hodně vážném stavu.  Jejich šerpové jsou však již na sestupu dolů či v základním táboře, tudíž mu nezbude než souhlasit s tím, že se ho pokusíme dostat dolů do C3 my. Ve finále v C3 naštěstí vykouzlil ještě jednoho zapomenutého šerpíka, který nám později přikluše na pomoc.

Snažíme se situaci konzultovat s německými klienty, kteří byli nuceni nasadit Francouzovi do té doby „neexistující“ kyslík po té, co jim ráno spadl do stanu, když se probral vedle mrtvýho kamaráda. Jejich rozhodnutí zní, počkáme na šéfa, až přijde z vrcholu, je to zkušený záchranář, bude vědět (sami netuší, jak regulovat kyslík, kolik mají v bombě atd.)

Frantík je v dosti mizerném stavu i pod kyslíkem – určitě není schopen samostatné chůze.

Mezitím volají betonáři (Martin a Kája) z C2, kam jsme vyslali smsku s prosbu o pomoc (zda by nám někdo z C2 mohl jít naproti a snést aspoň věci z C3, pokud bychom museli transportovat). Kluci hlásí, že je vidět rychle se pohybující postava na cestě z C3 do C4. Martin nám jde naproti, Karel dole vaří, ostatní Češi po včerejším sestupu mají dost starostí sami se sebou.

V cca 10h, téměř současně se šerpou z C3 přichází z vrcholu i spokojený šéf německé výpravy se svým šerpou a , kde se vzala, tu se vzala, i s další kyslíkovou láhví.

Šerpík odspoda nasazuje Frantíkovi kyslíkovou láhev s velkým průtokem, což ho během půl hodiny zázračně a doslova postaví na nohy, takže je schopen chůze. Kolem 11h se vydávají na sestup z C4, přičemž nás šerpa žádá, zda bychom mohli jít za nimi a případně pomoct, kdyby se cokoliv pokazilo. Oba však dochází bez dalších komplikací do C3, odkud Francouze transportuje vrtulník.

 A to je v hrubých rysech náš vrcholový příběh z letošního kopce, který jsme si do té doby s Miri krásně na pohodu užívali. Ona už dopředu hlásila, že jede na výlet, a tak jsme to i pojali. Buď to půjde, či ne, ale žádný nervy. Pohoda. A možná i díky tomu to asi šlo jako „na máslu“ a velice pravděpodobně by to stejně hladce pokračovalo až k vrcholu. Ale člověk míní a ...

Prostě, někdy příště, třeba. Aspoň víme, že je „použitelná“ :-) i v osmi tisících někde jinde – třeba příští rok na Cho Oyu.

Díky všem ostatním klukům, že nás tam v C4 nenechali samotný.

Asi jste si všimli, že v článku nejmenujeme. Ne, že bych jména neznal, ale ta situace, která se dle našeho názoru v mírném podání nazývá lidská bezohlednost, se nás poměrně dost dotkla a nehodláme se s tím smířit. Ale ten pocit, kdy najednou zjistíš, že je někdo schopen obětovat lidský život na úkor nicotného okamžiku na vrcholu nějakého kopce, který tu bude i dávno po nás, je nevysvětlitelný. Pokusíme se určité lidi dohnat minimálně k morální zodpovědnosti. Proto nejmenujeme, nechceme vyvolávat válku přes média.

Tráva, Miri a moucha