Expedice Annapurna 2012 (8091 m)

Termín:

30. březen — 11. květen 2012

Když se ohlídnu, tak rok 2012 byl pro mne asi přelomovým rokem a Annapurna přelomovou expedicí. První moje společná akce s Radkem Jarošem. No kdo by neznal, že? Tak nějak to dopadlo, že jsem na něj coby parťák zbyl. Nějak mu došli spolulezci (buď měli jiné plány či se jim zrovna na Annapurnu nechtělo, což se nedivím). Tak oslovil mne na společnou výpravu. Mladého zobáka :-)

Velká výzva. Akorát to mělo háček. Radek měl před sebou již jen dvě poslední osmy do „Koruny Himaláje“ Jednu lepší než druhou. Asi objektivně nejnebezpečnější Annapurnu a technicky (v normálce) nejobtížnější K2. Nic nepomohlo moje přesvědčování, ať jedeme někam jinam :-) Takže jsme to vzali podle abecedy. Nejdříve A a pak K.

Annapurna totiž společně s K2 patří k nejobtížnějším a nejobávanějším vrcholům ze všech 14 osmitisícovek. V roce 2011 se k pokusu o její zdolání odhodlala pouze čtveřice horolezců! Na Mt. Everest vystoupilo víc než 450 lidí! Samozřejmě s kyslíkovými přístroji a za pomoci výškových nosičů. Výstup jsme naplánovali nejhodnotnějším a nejsportovnějším způsobem: tzv. „alpským stylem“, bez používání kyslíku, výškových nosičů a bez postupného budování výškových táborů. Doufal jsem, že to bude aspoň krajinářsky velkolepé.

Takže hurá do Nepálu. Zvolili jsme aklimatizaci na jiné „osmitisícovce“. A tou byla Lhotse, kde to Radek důvěrně znal. Byl tam rok předchozí. A proč takhle putovat po Nepálu a složitě se vrtulníkem přesouvat o velký kus vedle? No protože se nám na Annapurně nechtělo dělat mnoho aklimatizačních výstupů. Statistiky na této první vylezené osmitisícovce jsou neúprosné. Každý třetí se z vrcholu nevrátí. A i proto zde nenajdete davy toužící po vrcholové fotce.

Aklimatizace na Lhotse, kam se dostanete tzv. Everest trekem, nám umožnila vzít si s sebou doprovod. Aspoň na první část výletu. Takže kromě mé přítelkyně Mirči nás doprovázelo mnoho dalších kamarádů. Bylo tam moc veselo a krásně nám to s taťkou (Radek – přejmenoval ho tak náš mladý půvabný doprovod, nemající úctu nejen ke stáří :-), ubíhalo.

Na Everestu, potažmo Lhotse, jsme byli jedni z prvních, kteří pošlapali panenské svahy. Měli jsme prostě trošku fofr a nemohli čekat na šerpíky až zafixujou výstupovou cestu. Podařilo se nám dvě noci přespat ve výšce 6 800 m n.m. a nakouknout i do výšky 7 000 m. Odtamtud nás však vyhnaly padající šutry. Holt moc teplo bylo. Po urychleném sestupu jsme nasadili turbo tempo a co nejrychleji došli do Lukly a přeletěli do Kathmandu a posléze i do lázeňského odpočívacího místa Pokhary. Pár dní na zotavenou a vrtulníkem do základního tábora pod Annapurnu.

A teď teprve začíná dobrodružství. Lézt a spolupracovat máme s pohodářem Donem Bowiem, nicméně ten po pár dnech odlétá z BC z důvodu tragédie v rodině. Musíme si poradit sami. Mnoho lidí zde není a ten, kdo je, je již dost psychicky deprimován neustálým pádem lavin do výstupové cesty. Ani výškové tábory nejsou bezpečné. Zde veřejně slibuji. Nejsem Peter Hámor (pozn. autora – byl tam 4x) a na Annapurnu nikdy více! Po naší vynášce do druhého výškového tábora, začalo období trénování trpělivosti a čekání na počasí. Díra v neustálém odpolední sněžení přišla. Jenže měla být až za 5 dní. Ale do té doby žádný zázrak. Co se dalo dělat? Museli jsme se vydat na výstup do mizerného počásku a doufat že předpověď klapne a za 5 dní budeme mít „summit day“. No co vám budu povídat. Vyšlo to. Pěkně jsem si hrábnul, ale v tu zásadní chvíli jsme byli společně s Radkem Jarošem připraveni v posledním výškovém táboře v 7 000 m. Jenže předpověď byla neúprosná. Druhý den se to bude odpoledne kazit.

Nebyla jiná varianta než vyrazit rovnou večer a neodpočívat a doufat, že to ty naše organismy dají a přežijou? Celonoční výstup patří k těm silnějším lezeckým zážitkům. Ale nakonec i přes podvrcholové bloudění se zadařilo a nejdříve Radek a později i já jsme se rozhlédli (aspoň na chvilku) z vrcholu. Jenže to byla jen půlka cesty. A to ta snadnější. Po mém sestupu do posledního výškového tábora v 7000 m jsem zjistil, že Radek již ošetřuje prsty na nohou. Omrzlinky pěkné to byly. Hodně zima v noci, vlhké boty a spousta dalších faktorů způsobila dosti nepěkné puchejře. Druhý den rychle dolů, dokud se vejde do bot. Já se snažím z kopce snést aspoň ty nejdůležitější věci jako jsou foťáky atd.

V základním táboře se moc nezdržíme. Rychlý přelet do nemocnice v Kathamandu, kde Radkovi ošetřují nohy a mně ruce. Byli jsme to pěkná dvojka :-) Co nejrychleji do Čech a pak začal boj o záchranu prstů. Ten se úplně nepovedl, ale to je již jiný příběh. Ká dvojkový.

Expedice v médiích

další mediální výstupy

Partneři

Generální partner

Další partneři

Mediální partneři

Zvláštní dík patří našemu partnerovi: Progress Sportswear